Pohádka

Hans sloužil sedm let u obchodníka s kořením. Konečně přišel den, kdy se může vrátit domů, k moři, po kterém se mu celou dobu strašně stýskalo. Za svou práci dostal veliký valoun zlata. Zaváže ho do rance a vypraví se domů. Hansovi se ranec zdá čím dál těžší, a tak když potká jezdce na krásném vraníkovi, zlatý valoun s ním za koně vymění. Libuje si, jak mu cesta rychleji ubíhá, ale kůň se splaší a shodí ho. Když přijde k sobě, uvidí sedláka s kravkou, koně vymění za krávu. Jde dál, po cestě dostane žízeň a chce krávu podojit, ale ta mléko nemá a ještě ho kopne. Když se Hans opět probere, uvidí sedláka, který veze na vozíku podsvinče, a…

Švec Sebastian si vzal za ženu Susanne, dceru bohatého barvíře ze sousední vesničky. Mezi oběma vesnicemi panuje dlouholetá nenávist, třebaže nikdo z nich nevěděl, proč vlastně a jak to začalo. Susanne v novém domově zůstala cizinkou a ani její děti, Sannu a Konrada, vesničané mezi sebe nepřijali. Manželství to poznamenalo, Sebastian a Susanne se odcizili a po letech rozepří se Susanne vrátila ke svým rodičům. Jedenáctiletá Sanna a o dva roky starší Konrad zůstali u otce. Po matce se jim stýskalo, a tak ji každou sobotu navštěvovali, i když cesta byla daleká a nebyla úplně bezpečná. Matka se na ně vždycky těšila, u prarodičů byli vítáni, ale sousedé se na ně dívali skrz prsty, byli přece ze sousední znepřátelené vesnice….

Vraví sa – koľko detí v rodine, toľko pováh. To isté platí aj o troch kráľovských synoch v rozprávke Zlatná krajina. Princovia sú skutočne rozdielni. Najstarší syn je telom i dušou bojovník, vojak. Prostredný sa vyžíva v múdrosti učených kníh. Najmladší je tichý, mlčanlivý, utiahnutý. Hlupáčik, ktorý sa v ničom nevyzná a keby prišlo na skutky, určite nič nezmôže. Lenže, nie všetko, čo je na prvý pohľad jasné, musí byť pravdivé. Ako to už v rozprávkach býva, v ťažkej skúške obstojí práve najmladší syn. Vydá sa hľadať Zlatnú krajinu, aby priniesol chorému otcovi zázračnú vodu na uzdravenie. Tam sa vybrali aj jeho starší bratia, nevrátili sa však. Princ Zlatnú krajinu našiel a okrem liečivej vody aj prekrásnu zlatú pannu. Mohla…

V jedné přímořské vesničce rybáři nemají úlovky a hladovějí. Ten nejstatečnější z nich, Azmun, se vypraví do země „mořského děda“, aby mu pomohl. Děd se ale zlobí, protože rybáři dávno neplní úmluvu, podle které měli házet malé rybky zpátky do moře. Azmun tedy dostane úkoly, které musí vyplnit, aby mořský děd rybářům vyhověl. Pomůže mu přitom kouzelná ploutvička a taky jedna šikovná dívka. A Azmun slíbí, že rybáři už navždy budou poslouchat zákony moře a nebudou ho jen využívat.

Když se něco v podvečer mihne na hrázi rybníka, může to být porybný Čeřínek, nebo pytlačící švec Kopýtko a krejčí Nitka, anebo… že by Pepík s Frantou? Vodník, ten ne, kdepak, vodníci přece nejsou, na vodníky věří jenom pověrčivé báby a chudák porybný, co mu z hlídání kapříků už drobátko straší ve věži. Tak si to aspoň myslí Kopýtko s Nitkou, kteří drancují rybník, aby měly jejich povedené ženušky na parádu. A co teprve, když se jim povede kolosální úlovek a vytáhnou kapra, většího nikdo neviděl. Hned se jim v lakotných myslích vynoří plán, jak kapra vydávat za vodníka, vystavovat ho po hospodách a vydělat hromady peněz. Jenomže – není kapr jako kapr, zvláště pak kapr v pohádce. Jak to…