Dokumenty

Životní příběh Luďka Eliáše v sobě koncentruje dramatické události, které jsou uznávanými osudovými milníky naší novodobé historie. Samy o sobě jistě nepředstavují nic, co bychom už v nějaké podobě neslyšeli od jiných pamětníků pohnutých událostí druhé poloviny minulého století, i když jejich koncentrace v jediném lidském osudu je v tomto případě jedinečná. Luděk Eliáš se narodil v roce 1924. Za svůj dosavadní život byl mimo jiné nedoučeným číšníkem, zajatcem terezínského ghetta, osvětimským vězněm se zkušeností pochodu smrti, divadelním ředitelem, televizním šéfredaktorem, a především významným hercem. Jeho život je spjat s Ostravou. Dokument je koncipován jako jakási filosofující road-movie po osudu jak vlastním, tak i této země. V průběhu této „one man show“ provázíme Luďka Eliáše důležitými místy jeho života, nasloucháme…

Pešia púť z katedrály Notre Dame v Paríži do katedrály v Chartres je v sekularizovanej západnej Európe viac než pozoruhodným javom. Dvadsať tisíc, pútnikov prejde za tri dni 120 kilometrov. Na púti sa modlia, spievajú a hrdo sa hlásia k tradičným kresťanským hodnotám manželstva, rodiny a ochrany života.

Ačkoli dnes její jméno málokomu mimo filmovou vědu a historii něco řekne, byla Dorothy Arznerová nejvýznamnější hollywoodskou režisérkou. U filmu začala jako střihačka a protože ji všechno zajímalo, postupně se propracovávala dál přes psaní scénářů až po režii. Stala se první ženou, která režírovala zvukový film. Se zvukem se nebála experimentovat, známý je například její svérázný nápad zavěsit mikrofon na rybářský prut, aby se herci mohli po scéně pohybovat. I když její aktivní režijní kariéra trvala jen dvě desetiletí, jako pedagožka ovlivnila celé další filmařské generace. Mezi její nadšené studenty patřil mimo jiné i věhlasný Francis Ford Coppola, který v dnešním dokumentu o Arznerové hovoří s láskou a úctou.

Jan Balabán byl český prozaik, překladatel a publicista, až do své náhlé smrti v roce 2010 žijící a tvořící v Ostravě. Jeho nejvýraznějším žánrem byla tzv. existenciální povídka. Za povídkovou knihu Možná, že odcházíme získal v roce 2005 prestižní ocenění Magnesia Litera v kategorii prozaických děl. Totéž dílo se stalo i Knihou desetiletí. Dokumentární snímek Petry Všelichové není tradičním portrétem poskládaným ze vzpomínek přátel a rodiny. Jak napovídá podtitul filmu Svými vlastními slovy, jde o koláž poskládanou z archivních záznamů – fotografií, audio a videozáznamů z let 1998 až 2010. Dokument tak předestírá autorovy vlastní myšlenky a názorová stanoviska nejen na umění, především pak literaturu, ale i na svět a život vůbec. Balabán byl velkým zastáncem navrácení hlasu literatuře. Kultura…

Životní pouť a rozsáhlou abstraktní tvorbu malíře, grafika a restaurátora, Františka Dvořáka ve vzpomínkách reflektují jeho přátele a spolupracovníci, včetně souseda z pražské Dobešky, architekta Davida Vávry či významného českého fotografa Jindřicha Štreita, i jeho děti, syn František jr. a dcera Ludmila.