Dokumenty

Nacistický režim proti homosexuálům, které považoval za slabošské, úchylné a degenerované lidi, ostře vystupoval a snažil se šíření tohoto „nakažlivého zla“ zabránit. Nebyli sice vystaveni masovému vyhlazování jako Židé, ale stali se obětí cílené perzekuce. Tato stránka historie není široké veřejnosti stále zcela známa. Více než 50 000 z nich bylo odsouzeno k trestům odnětí svobody, více než 5 000 bez ohledu na postavení, věk a ideologii deportováno do koncentračních táborů. Většina z nich v táborech zemřela. Nacistické pronásledování homosexuálů bylo součástí jistého historického kontextu. Od roku 1871 byly takzvané „nepřirozené“ sexuální vztahy podle paragrafu 175 německého trestního zákoníku trestné. Výmarská republika, která po první světové válce nahradila císařství, paragraf 175 zachovala, ale vůči homosexuálům projevovala relativní toleranci. Byly vydávány…

Velká cena Monaka Formule 1 patří k legendárním závodům v motoristickém sportu, sleduje ji více než miliarda televizních diváků po celém světě. Aby tato mimořádná událost ožila, město se každoročně musí proměnit ve skutečnou závodní trať. Okruh dlouhý 3 km a 337 m je posetý špičkovými technologiemi. Boxy, tribuny, ředitelství závodu – tyto do puntíku rozebíratelné budovy se skládají ze 440 modulů ze skla a oceli. Po dobu 7 týdnů bude v srdci knížectví dnem i nocí pracovat tým 200 techniků, kteří tuto gigantickou stavebnici sestaví a pokusí se vyhrát šílený závod s časem.

Mitsuko Aoyama je považována za jednu z prvních Japonek, která na konci 19. století, po více než 250 letech izolace šogunátu, vstoupila na evropskou půdu. Nový domov našla na území dnešní České republiky, v Poběžovicích. Přicestovala v roce 1896 po boku svého manžela, rakouského hraběte a diplomata, Heinricha von Coudenhove-Kalergi. I přes to, že se Mitsuko během života setkala s japonskou císařovnou nebo papežem, nebyla hybatelkou velkých dějin. Její příběh je osobní lovestory, která se odehrává na pozadí zásadních změn přelomu 19. a 20. století před tím, než starý svět rozbily dvě světové války. Právě proto nám ale může přinést velmi zajímavé svědectví o minulosti, jejíž ozvěnu slyšíme i dnes.

Dokumentární vize se pokouší hledat odpovědi na věčnou, bolestivou a stále se opakující „osmičkovou“ otázku: Měli jsme se v roce 1938 bránit útoku nacistického Německa? Jaké by to bylo a jak by to asi dopadlo, kdybychom se bránili? Scénář vychází z existujících vojenskohistorických studií na toto téma a opírá se o odborníky, především vojenské historiky. Jedná se o vizi, avšak dokumentárně erudovanou a respektující realitu. Prostřednictvím rekonstrukce nikdy neuskutečněných rozhovorů, rozhodnutí i situací a s využitím virtuálních realizací bojových scén se pouštíme na led spekulativní historie, led možná tenký, protože v historii kondicionál neplatí – ale co kdyby?(oficiální text distributora)

Období Mnichovské dohody a odevzdání pohraničí nacistickému Německu předcházelo odhodlání bránit se. Naše armáda nebyla ve třicátých letech minulého století na špatné úrovni, nicméně mnohonásobné přesile německé armády by v polních podmínkách jen stěží odolala. S rostoucím rizikem hitlerovského nacismu v Německu bylo jasné, že Československo bude jedním z cílů Hitlerovy expanzní politiky. Proto se tehdejší vláda odhodlala po vzoru Francouzů vybudovat komplexní obranu pohraničí formou opevnění. Opevnění mělo daleko menší požadavky na personální obsazení armádou a umožňovalo i použití zbraní daleko větších bojových parametrů v místech, která jsou v náročném terénu. Výstavbu opevnění mělo na starosti Ředitelství opevňovacích prací a v čase všeobecné mobilizace ještě zdaleka nebyla výstavba dokončena. Některé objekty nebyly dokonce stavebně zahájeny vůbec. Dokončeno bylo 5…