Drama

Útroby charkovského metra se na jaře 2022 proměnily v experimentální laboratoř. Všechno je tu obráceně, dole je život a bezpečí, nahoře smrt a zkáza. Uprostřed toho všeho vyrůstají děti jako skleníkové květiny. Bez čerstvého vzduchu, bez dne a noci tu svět zamrzl do surreální krajiny, která připomíná spíše film nebo sen. Lyrický portrét života uprostřed války, zařazený do sekce Zvláštní uvedení filmového festivalu v Benátkách, zachycuje společnost v limbu. Na povrchu běsní apokalypsa, svět, který známe, se mění ve vzpomínku, minulost, přelud, v čekárnu bez času, a místo něj nic není.

Sedmnáctiletý Alex Taylor rád běhá a sní o tom, že bude v tomto sportu reprezentovat svou střední školu. Má to však háček. Je slepý. Trénuje se svým otcem, policejním důstojníkem, ten však v jisté chvíli zjistí, že Alexovi už nestačí, a snaží se mu najít na běh vyhovujícího partnera. Pomoc přijde z nejneočekávanější strany. Alexův spolužák Brad Coleman má neustále problémy se zákonem. Za opakované krádeže mu hrozí vězení. Pomůže mu Geoff, Alexův otec, pod podmínkou, že bude s Alexem běhat. A tak se začíná přátelství mezi dvěma zcela rozdílnými chlapci

Amy přichází do rodiny Rushtonových jako vyškolená chůva. Pečovat má však o dvacetiletého hocha, který je autista. Když na statek přijede chlapcův bratr, netrvá dlouho a přeskočí mezi nimi jiskra.

Rok 1979. Rozdělené Německo v čase vrcholící studené války. Dvě východoněmecké rodiny touží po normálním životě ve svobodné zemi a v utajení připravují velký plán útěku na západ. Jejich hlavními zbraněmi jsou odvaha a vynalézavost, díky nimž postaví horkovzdušný balón, se kterým se jedna z rodin pokusí přeletět do Západního Německa. Balón však těsně před hranicí havaruje a východoněmecká tajná policie Stasi nalezne stopy po tomto jejich nezdařeném pokusu o útěk. Okamžitě se rozeběhne vyšetřování a pátrání. Obě rodiny pod velkým časovým tlakem shání materiál a vyrábí nový balón, ale každým dnem se okruh policejního pátrání kolem nich zužuje, hrozí jim odhalení a zatčení.

Tragikomedii podle románu Milana Kundery natočil režisér Jaromil Jireš v roce 1968. Mottem filmu je výrok Jirešův: „Škody spáchané na člověku nelze odstranit jako třeba rozbitou dlažbu, protože lidská srdce mají svou paměť.“ V čase vzniku šlo o jeden z mála filmů, který otevřeně hovořil o deformacích 50. let, které měly vliv na pokřivení lidských charakterů. Hlavní hrdina Ludvík Jahn představuje oběť, která se ani po letech nedokáže vyrovnat s utrpěnou křivdou. Chce se za ni pomstít, ale nakonec se všechno obrátí proti němu. Po letech se vrací do rodného jihomoravského města. Rozhodne se svést manželku Pavla Zemánka, který mu zničil život. Ve vzpomínkách se vrací do minulosti, kdy ho za pohlednici se žertovným textem vyhodili ze školy, přišel o…