Programy

Po zhruba desetiletém období povstaleckého a budovatelského patosu dostala slovenská, ale i česká kinematografie průkopnické dílo, které zásadně ovlivnilo její další vývoj. Snímek Slnko v sieti režiséra Štefana Uhera z roku 1962 je dokonce považován za vůbec první dílo československé nové vlny. Poetický příběh, jehož těžištěm je zachycení hlubokých a rozporuplných citů dvou mladých lidí, překvapilo zejména způsobem zpracování: autentickým jazykem protagonistů, který zvlášť kontrastuje s oficiálními politickými frázemi, znějícími z rozhlasu, nebo poetickou kamerou Stanislava Szomolányiho, která prostřednictvím drobných detailů vytváří poetické obrazy a vnitřně napjatou atmosféru. Nadčasové kvality Uherova díla potvrzuje i skutečnost, že národní filmová cena se na Slovensku jmenuje právě podle tohoto filmu.

Někdejší příslušník hrabivých revolučních gard, profesí zubař, se na samém konci války zmocní zlatého pokladu, který pocházel od vězňů z nacistických koncentračních táborů. Avšak zlato vykoupené krví nevinných obětí ani novému majiteli, jenž zpychne a vede zhýralý život, nepřinese štěstí, po letech jej čeká krušné odhalení. Za zmínku stojí, že svou první „dospělou“ roli zde ještě nepříliš poutavě vytvořila Jana Brejchová.

Po adaptaci Kunderova románu „Žert“ se Jaromil Jireš uchýlil ke zcela odlišné látce i k rozdílnému způsobu vyjadřování. Ve snivém výtvarně dekorativním vyprávění vylíčil osudy a pocity dospívající dívky, jež žije se svou přísnou babičkou ve starém domě a ocitá se v samém středu bizarních událostí, ohrožována tajemným „tchořím upírem“… Na vizuální podobě surreálné fantazie Vítězslava Nezvala se podílela Ester Krumbachová. Autoři hojně využívali hororových prvků i lyrické básnivosti.

Satirický pohled na malé české městečko někdy kolem roku 1900 kritizuje úplatnost i pomstychtivost tehdejší honorace (zastoupené v městském zastupitelstvu), ale uplatněný pohled hraničí s povrchní karikaturou. Pokrytectví měšťáků se plně projeví v okamžiku, kdy ze zahraničí dorazí záhadný balíček určený „nejlepšímu člověku“. Rozvrstvení příběhu není vyvážené: prostoduše a naivně rozvíjené vyprávění rušivě zatěžují primitivní ideologická schémata doznívající stalinistické éry, komické zápletky inklinují spíše k politické osvětě a krotkému verbálnímu humoru, spojenému zejména s Vlastou Burianem, jenž se jako všímavý poštmistr nejvíce zaslouží o zesměšnění místních nadutců.

Komorný orchester v Reykjavíku sa potýka s neustálymi finančnými problémami. Aby sa zachránili, rozhodnú sa angažovať čelistu, ktorý je veľkou medzinárodnou hviezdou. Médiá udalosti venujú veľkú pozornosť a peniaze opäť začínajú prúdiť. Keď virtuóz krátko pred koncertom zomrie, nikto z jeho spoluhráčov sa už nechce vzdať nadchádzajúcej obrovskej príležitosti na záchranu kariéry…