Programy

Mlčící archivy promlouvají, autoři cyklu vdechují nový život němým záběrům. Vrhají nové světlo na druhou světovou válku a roky před ní, odhalují, co si vládci Říše a jejich přisluhovači při natáčení skutečně říkali v domnění, že je nikdo neslyší.

Prastaré lesy vyprávějí dávné příběhy, které se odehrávaly v magickém prostoru.

Západní Austrálie, která pokrývá jednu třetinu pevniny, je největším státem Austrálie. Je tak rozlehlá, že kdyby byla samostatným státem, byla by desátým největším státem na světě. Jedná se o jedno z nejizolovanějších a nejrozmanitějších míst na Zemi, které se pyšní mimořádnou přírodní krásou. Je to starobylá země s bohatou kulturou, která zůstává z velké části nedotčená. S nedotčenými plážemi, rozlehlým vnitrozemím, zvlněnými vinicemi, hustými lesy a zářivými barvami je to země extrémů, jaká nemá na Zemi obdoby.

Kde jsou ty časy, kdy cestování bylo něco jako obřad. Kdy dálky voněly železem a párou, krajina za okny vlaku ubíhala jen pomalu a nádraží u trati zvala k zastávkám a výletům. Zkrátka, kdy se ještě tak moc nespěchalo.

Často hovoříme o mentalitě českého člověka a s chutí odkazujeme na tradované mýty o naší bodré národní povaze, o našich šikovných rukou, humoru, muzikantství a tak dále. Je tomu ale opravdu tak? Co když někdo starým pověstem českým o naší národní nátuře postaví do cesty kritický objektiv kamery? Když před patnácti lety začalo Televizní studio Ostrava uvádět pořad Ta naše povaha česká, málokdo (možná ani jeho tvůrci ne) očekával, že starou dobrou povahu českou tolikrát nachytá na hruškách. Na druhé straně obliba tohoto vysílání dokazuje, že jsme přece jen ochotni přijmout kritiku sebe sama a polemizovat s typickými projevy své malosti. Stačí pročíst si témata, jaká se za patnáct let existence pořadu, který je nejdéle vysílaným publicistickým cyklem České televize,…